Rokycany-Vršíček u Rokycan, kaple Navštívení Panny Marie

Rokycansko má v plzeňské diecézi pouze jediné poutní místo – Vršíček s kostelíkem Panny Marie. Zato jeho poloha je jedinečná. Ze zalesněného chlumku shlíží na krajinu mezi Plzní a Rokycany, odráží se v hladině Klabavské nádrže a je viditelný i cestou po dálnici.

Jeho počátek tkví v řádění středověké metly Evropy morových epidemií. V posledních stoletích jedna z největších prošla Čechami v roce 1680 a po devíti letech následovala další. Rokycany měly štěstí – městu se obě vyhnuly a když se mor přiblížil v roce 1713, dali měšťané slib, že pokud se opět vyhne, postaví kostel ke cti Panny Marie a ochránců proti moru sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozalie. Stalo se, ale později se na slib se pozapomnělo pod tíhou jiných starostí. Mor v roce 1741 se ale Rokycanům nevyhnul a jeho rozšíření bylo přičteno nesplněnému slibu. Po sbírkách ve městě i v okolí byl 27.5.1744 položen základní kámen a rokycanský stavitel Jan Mourek se mohl dát do díla. Svěcení hotového kostelíku provedl děkan Šebestián Tomandl v roce 1747.

U kostela byla zřízena poustevna, kterou obýval člen bratrstva sv. Ivana. Po zrušení bratrstva Josefem II. se poustevna změnila na domek pro hlídače. Ten se nadále staral o kostelík i o poutníky. V době oprav v roce 1872 byly v kraji velké povodně a zpráva o nich se dostala do nově zřízené koule na vrcholu kopule. V roce 1893 opět došlo po vichřici k opravě kostela a při následné slavnosti v roce 1893 uklouzl hlavní celebrant kardinál Bedřich Schwarzenberg na cestě na vrcholek. To dalo podnět ke zřízení poutních schodů, které byly pořízeny z darů osob, jejichž jména se dosud nacházejí na každém stupni. Interiér kostelíku byl opraven v roce 1903 a malby navrhl ředitel plzeňského muzea arch. Josef Škorpil. Na konci 20. století se kostelík ocitl v havarijním stavu. Z iniciativy občanského sdružení pro obnovu památek Rokycanska byl postupně opraven a tak zachráněn pro další generace.

Stavba je v podstatě centrální na půdorysu kříže s kratičkými rameny. Střed kryje kopule s lucernou. Na západní straně je průčelí s dvěma drobnými věžičkami, za nímž je kůr s varhanami. Pro zvětšení kapacity drobného kostelíku jsou na bocích zřízeny empory. Vnitřní vybavení je kolísavé kvality, ale celek působí velmi příjemně. Na hlavním oltáři je restaurovaný obraz Panny Marie se sv. Alžbětou z roku 1873 od plzeňského malíře Jana Herzoga. Velmi pěkná je i barokní socha sv. Šebestiána, vedlejšího patrona poutního místa.

Turisticky zajímavé místo není opomíjeno ani věřícími, kteří přicházejí zejména na poutní slavnost o první neděli v červenci. Jsou odměněni tichým lesním prostředím, jako by vyzvednutým neviditelnou rukou k oblakům.

Vzdálenost od objektu

Železniční stanice

Autobusová zastávka